Basic HTML Version
100
Mezivládní komise pro výpočetní techniku
tenkrát zařízeno tak, že vedoucím v Byru za čs. stranu byl náměstek ministra Franta Haman. Vedoucím sekce materiá-
lů se stal kolega Ivan Hejtmánek, který měl v té době na starosti materiální zabezpečení koncernu. Zařízení dostal na
starost kolega Vláďa Pleva, který v koncernu odpovídal za technologii. No a oblast součástek připadla mně, poněvadž
jsem měl na starosti všechny plány technického rozvoje součástek.
Základní myšlenka tohoto Byra byla velice prostá. Mělo se vytipovat, jaké a kolik speciálních materiálů je pro rozvoj
potřeba, jaké speciální stroje jsou pro rozvoj nezbytné a konečně jaké součástky se pro účely výpočetní a snad i jiné
techniky mají společně zabezpečit. Pak se měly rozdělit úlohy mezi zúčastněné strany podle reálných možností jejich
technického a průmyslového potenciálu. Vyřešené výrobky se pak měly vzájemně směňovat tak, aby se v každé zemi
mohla rozvíjet moderní výpočetní technika. Rozvoj počítačů řídily zase jiné orgány Mezivládní komise a nebylo jich
málo. Kupodivu existoval i orgán pro ekonomické hodnocení výsledků a to bylo co říci. Ministr Kolesnikov byl na tu
dobu skutečně hodně pokrokový. Brzy se ovšem ukázalo, že tahle organizace součinnosti je logická jen zdánlivě. Pro-
blém spočíval v pravomocech představitelů Byra v jejich domácích podmínkách. Tak třeba materiály a chemikálie pro
elektroniku se ve všech zúčastněných zemích vyráběly v jiných resortech a elektrotechnické resorty to nemohly přímo
ovlivňovat. Mohly nejvýš organizovat meziresortní jednání, sepisovat požadavky a přesvědčovat, aby to chemici vzali.
Jenže ty materiály nebyly jednoduché, a tak vždy nakonec vyvstala otázka vývojových a výrobních kapacit a hlavně
toho, kdo to vše zaplatí. Elektrotechnické resorty na tyhle účely žádné prostředky neměly a ostatní resorty samozřej-
mě prohlašovaly, že mají jen na své plánované úkoly a na nic jiného. Podobné to bylo se speciálními zařízeními. Pokud
se řešily v rámci resortu, u nás třeba ve Výzkumném ústavu automatizace a mechanizace, tak to bylo v pořádku. Jenže
strojaři ve svých resortech se k těmhle úkolům neznali a zůstávala zase jen možnost přesvědčování a přemlouvání,
aby vzali aspoň něco. Přes všechny tyhle problémy se však všelicos podařilo vyvinout i vyrobit, a tak technicky vzato
nějaké výsledky byly. Poměrně nejschůdnější to bylo v oblasti součástek a integrovaných obvodů, poněvadž tam byly
pravomoci v pořádku a mohlo se reálně plánovat. Jenže úplná pohroma přišla v okamžiku, kdy se chtěla realizovat
nějaká směna, ať už chemikálií či zařízení nebo součástek nově vyvinutých. Tady totiž panoval monopol zahraniční-
ho obchodu a s tím ani ministr Kolesnikov nic nenadělal. Tak třeba v SSSR vyráběli slušné zařízení, které jsme chtěli
koupit. S výrobcem jsme byli dohodnuti a šlo se na jejich exportní organizaci, což byl myslím Mašinoexport, kterému
se říkalo Mišmašexport. No a tam řekli, že ta zařízení neznají, že není na exportní listině, a že tedy nejde prodat. Neby-
lo nic platné, že to zařízení bylo zapsáno v protokolech, že na něm proběhly úspěšné ověřovací zkoušky. U materiálů
to bylo podobné. Řeklo se prostě, že není stanovena cena, že cenové jednání bude bůhví kdy, a bylo to. Ani hotové
součástky se nedaly jen tak koupit či prodat. Zase tu byly všelijaké exportní listiny, cenové problémy, neinformovanost
dovozních a vývozních organizací. Ministr Kolesnikov z toho byl dost zoufalý a ministr Kubát se hlasitě divil, když mu
naši obchodníci vysvětlovali, že to tak je podle pravidel a že to jinak nejde. Mezivládní dohoda ve skutečnosti nebyla
mezivládní. Každá vláda to celé prostě hodila na krk příslušnému ministrovi a žádná další opatření už nepřijala. A tak
se to vše zase zmítalo v takové neurčité situaci, kdy na jedné straně třeba byla i poctivá snaha, na druhé pak lhostej-
nost a všemocná bariéra platných předpisů. To byl prostě systémový důsledek centrálního řízení, kde se všem složkám
dávaly pouze velice omezené pravomoci a bylo nemožné zasahovat do oborů sousedních.
Popravdě řečeno však tyhle problémy některým zemím tolik nevadily. Byla totiž pořád snaha nakoupit raději nějakou
ověřenou techniku někde na Západě a nespoléhat na experimentování s bůhvíjakými výrobky partnerských zemí. Dů-
věra v nějaké třeba rumunské či bulharské výrobky také nebyla valná a ty sovětské také bývaly diskutabilní. A tak v ti-
chosti mnozí nakupovali ze Západu, jak jen to šlo. Tady vynikala NDR, která se přes všechny řeči o internacionalismu
nakonec v tomhle oboru úplně uzavřela. Nepřijímali pak už ani žádné odborné návštěvy a do jejich podniků se nebylo
možno dostat ani na vyšších úrovních. Měli nějaká tajná dojednání se západními krajany a leccos se tam přes zeď také
pašovalo. My jsme věděli, že do elektroniky vkládají asi čtyřnásobek částky co my a že ze Západu mají techniky sku-
tečně hodně. Také pak začali vyrábět poměrně moderní integrované obvody a dost se tím chvástali. Mým partnerem
v Byru byl za NDR pan Pohl, což byl technický ředitel elektronického kombinátu v Erfurtu. To byl typický náfuka, který
pořád mlel o jejich cílevědomé technické činnosti „Schritt nach Schritt“, která vede k úspěchům, které už přece jsou
i vidět. Když jsemmu pak řekl, že za ty peníze, co do toho oni vkládají, to zase nemůže být takový problém, tak se urazil.
Jenže oni pak měli ty součástky velice drahé, nikdo je od nich nekupoval a jejich vlastní elektronika také díru do světa
neudělala. Potom pan Pohl dost ztichl, bůhví také, kde je mu dnes konec.
A tak jsem se dostal do sfér Mezivládní komise a ani jsem nevěděl jak. Potom jsem tedy pracoval v Byru a v sekci sou-
částek to šlo vcelku dost dobře. Vypracovali jsme poměrně seriózní soupis potřeb a navrhli jsme, co má která země za-
bezpečit. Tahle naše organizace ovšem neměla žádné přikazovací pravomoci. Mohlo se jen doporučovat, konstatovat
realitu a působit na partnery morálně. Dost se spoléhalo na to, že představitelé za jednotlivé země mají dost vysoké